Historie Galerie Rudolfinum

Budova Rudolfina, s neobvyklým spojením koncertní síně a galerií pod jednou střechou, byla postavena architekty Josefem Zítkem a Josefem Schulzem v neorenesančním stylu a slavnostně otevřena v roce 1885. Galerie Rudolfinum tak navazuje na původní myšlenku budovy jako reprezentativního místa určeného hudbě a výtvarnému umění.

Vedle výročních výstav Krasoumné jednoty (Kunstverein für Böhmen) zde byla tehdy umístěna především sbírka starého umění Společnosti vlasteneckých přátel umění, která nyní tvoří jádro sbírek Národní galerie. V galerijní části v rámci galerie moderního umění bylo tehdy prezentováno především aktuální současné umění formou krátkodobých výstav. Od počátku 20. století do první světové války tato činnost kulminovala prezentací mnohdy velkých jmen tehdejšího umění jako Egon Schiele, Oskar Kokoschka, Pablo Picasso, André Derain, Gustave Courbet, Édouard Manet, Marc Chagall, Henri Matisse, Georges Braque, Paul Klee a řady dalších.

Po vzniku Československé republiky se Rudolfinum stalo od roku 1919 sídlem poslanecké sněmovny parlamentu a budova byla adaptována pro tyto účely. Za protektorátu byl v roce 1940 a 1941 rehabilitován velký koncertní sál a nově zřízen malý koncertní sál. Po roce 1945 se vrátil do Rudolfina v plné míře hudební život, ale výstavní prostory byly i nadále využívány pro jiné účely – jako třídy a zázemí konzervatoře.

V letech 1989–1992 prošla budova celkovou zásadní rekonstrukcí a modernizací pod vedením architekta Karla Pragera, kdy byly především znovuobnoveny výstavní prostory, kde od 1. ledna 1994 zahájila svou činnost Galerie Rudolfinum.

Rudolfinum je výjimečné i svou polohou v samotném historickém jádru Prahy. Díky sousedství s Uměleckoprůmyslovým muzeem, Filosofickou fakultou Univerzity Karlovy a sídlem Vysoké školy umělecko-průmyslové je Rudolfinum přirozenou součástí pražského kulturního centra.

Více se o historii Rudolfina můžete dočíst v knize Chrám umění: Rudolfinum, kterou lze zakoupit v galerijním obchodě.