<h1>Barbara Probst. Úplné znejistění</h1>
<h1>Barbara Probst. Úplné znejistění</h1>
<h1>Barbara Probst. Úplné znejistění</h1>

Barbara Probst se zabývá multiplikací záběrů jedné scény v jednom okamžiku za pomocí několika paralelně snímajících fotoaparátů. Dochází tak k narušení singularity diváka – pro pozorujícího není jednoznačné, kde se v dané situaci nachází, který pohled je ‚ten jeho‘. Jde svým způsobem o rafinovaný zásah do divákova soukromí. Na druhou stranu tím Barbara Probst nabízí zmnožení momentu úžasu, který prožíváme při pohledu na fotografií zachycený ‚rozhodující okamžik’, jak jsme na něj zvyklí od dob klasika Henri Cartier-Bressona.

Zastavení v čase par excellence, multiplikace prostřednictvím série záběrů, nejasná hranice, kde začíná a kde končí aranžmá, odkazy k estetice a lineární naraci hraného filmu, to vše jsou prvky, které prací Barbary Probst výrazně prostupují.

Výstava Úplné znejistění představí autorčinu instalaci Co se skutečně stalo (1997-8) a na dvacet pět fotografických souborů z dlouhodobého projektu Exposures (2000-2013). Kurátorem je David Korecký, výstavu doprovází texty Barbary Probst, filosofa Miroslava Petříčka a teoretika Martina Mazance.

Barbara Probst se narodila v Mnichově v roce 1964, žije střídavě v Německu a USA. Galerie Rudolfinum představuje obrazově bohaté dílo se silným konceptuálním zázemím, čímž navazuje na pomyslnou řadu autorských fotografických výstav Jürgena Klaukeho, Gregory Crewdsona, Shirany Shahbazi nebo Bernda a Hilly Becherových.

Barbara Probst studovala sochařství v Mnichově; v Düsseldorfu studovala rok fotografii u Bernda Bechera. Ateliér manželů Becherových se stal legendárním nejen díky dílu svých zakladatelů, syntetizujícím žánry dokumentární a konceptuální fotografie, ale dal také vzniknout tzv. düsseldorfské škole, fenoménu, který změnil chápání fotografie nejen v Německu, ale postupně na celém světě. Barbara Probst se však od žáků manželů Becherových významně odlišuje. Autoři düsseldorfské školy vždy vycházejí z předpokladu, že fotografie zachycuje reálný svět kolem nás, respektive jeho vybranou část. Probst, byť její dílo může působit jako hyper-topografické, žitou realitu nereprezentuje, naopak vytváří smyšlený mentální prostor, který koexistuje paralelně ke světu reálnému, nebo dokonce v jeho protikladu.

Co se skutečně stalo

V devadesátých letech vytvořila Barbara Probst několik prostorových instalací s použitím fotografií, kdy hlavním médiem byl prostor místnosti, objekty různého charakteru a fotografický obraz. Probst zde využívala posunu v měřítku objektů a performativního aspektu fyzické přítomnosti diváka v instalaci. Tyto instalace jsou znatelně dílem autora, který uvažuje více jako sochař než fotograf. Galerie Rudolfinum představuje instalaci s názvem, Co se skutečně stalo (Was Wirklich Geschah) z let 1997-8, která je poslední prací autorky zhotovenou předtím, než se naplno začala věnovat souborům z cyklu Exposures.
Co se skutečně stalo je zacyklená projekce 81 diapozitivů promítaných v intervalu tří vteřin, které simulují nekonečný pohyb vzad. Fotograf neustále míří objektivem na jedno místo a ustupuje, ale díky rafinované aranži fotografií do záběrů v exteriéru pohyb vzad neznamená cestu od detailu k celku. Probst nepoužívá zoom, každý snímek, byť zdánlivě připomíná detail snímku následujícího, představuje samostatný celek. Autorka se pohybuje, aby se paradoxně vždy dostala do stejné situace – stojí tváří v tvář stále stejně velkému výseku světa. U této práce je jinou formou předvedeno to, co je důležité si uvědomit i u posléze vytvářených Exposures: autorka se neobrací směrem k médiu, ale ke světu; nezkoumá fotografický obraz jako takový, ale zkoumá vztah jedince a jeho místa ve světě.

Exposures

Mluví-li Barbara Probst o vesmíru, který se před ní otevřel po zhotovení díla Exposure #1, nazvěme základní problém, který se těmito díly otevírá před divákem, černou dírou. Pracemi z cyklu Exposures Barbara Probst nabízí spatřit trhlinu v zaběhnutém čtení fotografické série, a především znejistit způsob, jak jsme si zvykli přivlastňovat pozorované obrazy.

Projekce Co se skutečně stalo je úvodem k hlavní části expozice v Galerii Rudolfinum, jež se skládá z bezmála pětadvaceti fotografických souborů nazvaných Exposures. Tuto práci Probst začala v roce 2000 a dodnes vzniklo něco přes sto souborů. Všechny spojuje metoda, kterou jsou pořízeny: dva až třináct fotoaparátů je instalováno v jednom prostoru a jejich závěrky pořídí snímek simultánně za pomoci dálkového, rádiem řízeného ovládání. Vyfotografované snímky jsou divákovi předkládány v řadách, jež mají přesně danou posloupnost „jako slova ve větě“. Instalace sestává většinou z velkoformátových snímků a divák se musí pohybovat, aby je přehlédl. Stačí pootočení hlavy, krok stranou, vpřed nebo vzad. I u této formálně redukované práce Probst zůstává věrná performativnímu principu interakce s divákem.

O co je forma redukovanější, o to je hra s divákem vrstevnatější. V souborech, jež tematizují bezprostřední pohyb lidí na ulicích New Yorku, neunikneme pokušení představovat si příběh. Mění se pozadí, hlavní scéna je stále tatáž, a přitom vypadá úplně odlišně. V portrétech se naopak dostáváme k vyhrocené psychologické hře. Probst nabourává základní hodnotu portrétní fotografie tím, že zmnožením záběrů jednoho obličeje znemožní divákovi navázat s modelem komunikaci – přestává zde platit úsloví, že oči jsou branou do duše druhého. Oči upřeně hledí tu na nás, ale hned vedle na někoho jiného. Jsou to tytéž oči, v tomtéž okamžiku. Kde se však nachází divák? Je možné si představit, že situace zachycená na několika fotografiích je stále ta stejná? Znamenalo by to rezignovat na jedinečnost sebe sama a pokusit se vnímat svět z více úhlů pohledu najednou. Tyto pokusy se budou nutně dotýkat jiného světa, hranice s halucinací, schizofrenií a totálním odcizením.

V Exposures Barbara Probst rezignuje na roli tradičního fotografa – roli expertního diváka vybírajícího pro nás záběr, kterého bychom si sami nevšimli nebo ho nemohli vidět. Probst nás opouští jako průvodce a její absence je podtržena tím, že na mnohých snímcích vidíme fotografující aparáty na stativech bez obsluhy. Je narušena důvěra v autora jako v někoho, kdo pro nás obraz světa před vybral. Navíc je divákovi předloženo několik paralelních verzí toho, jak svět vypadá. Chce Probst diváka mást, anebo ho naopak vyvést z klamu subjektivního vnímání?

Autorka často hovoří o inspiraci dílem francouzského režiséra Jean-Luc Godarda. Jeho práci s obrazem analyzoval teoretik Gilles Deleuze v knize Film 2. Obraz-čas použitím termínu krystalický obraz. Vypůjčíme-li si Deleuzovu klasifikaci, jsou fotografické série Barbary Probst – jako snímky filmu s vyloučením časové složky a s vyloučením vztahu k autorovi – krystalické par excellence. Fotografie bez přítomnosti původce a přiznané časové linie dekonstruují skutečnost tím, že ji neustále převytvářejí, respektive doslova dle Deleuze „zastupují svůj předmět, nahrazují jej, tvoří a současně vymazávají, … a neustále poskytují prostor jiným popisům, které mu protiřečí, odsouvají či modifikují ty předcházející. Nyní je to popis sám, co konstituuje celý rozložený, zmnožený předmět…“.
Probst, ač naprosto koordinovaně a precizně zachází se záznamem reálného světa (dokonce jednotlivá díla místně a časově přesně určuje v jejich názvu), vytváří svět smyšlený, který existuje nezávisle na prostředí, jež mu stálo předlohou.

Znejistění a jak z něj ven

Stejně tak jako k porozumění fotografického díla Barbary Probst nestačí jedna fotografie, tak k porozumění jejích motivací a cílů, tedy toho, co jejím fotografiím předchází a co následuje, nestačí jeden výklad. Jinými slovy, konfrontuje-li Barbara Probst pozorovatele svých fotografií s tím, že není sám, kdo se právě dívá, mějme také na paměti, že nejsme sami, kdo její dílo vykládá. Znejistění tedy také spočívá v odcizení práva na kontrolu (porozumění, způsob přivlastnění) nad světem, který nás bezprostředně obklopuje.

U vědomí šíře možného výkladu díla Barbary Probst předkládáme návštěvníkovi eseje filosofa Miroslava Petříčka a teoretika pohyblivého obrazu Martina Mazance připravené u příležitosti výstavy v Galerii Rudolfinum. Jako třetí prodlouženou ruku vizuálního světa Barbary Probst přetiskujeme vybrané části autorčiných úvah obsažených v rozhovoru s Frédericem Paulem, který vyšel v loňském roce v obsáhlé publikaci z nakladatelství Hatje Cantz.

Zatímco dějiny moderní fotografie jsou neodmyslitelně spjaty s ‚rozhodujícím okamžikem‘, v posledních dvou dekádách se ve fotografii stále častěji setkáváme s tendencí na rozhodující moment rezignovat či ho upozadit. Barbara Probst se tohoto věčného tématu chopila zcela originálním způsobem, postavila na něm (ne)časovost svých fotografických sérií, a zároveň zásadním způsobem zkomplikovala otázku vztahu (přivlastňování si) dílo-divák.
Práce Barbary Probst, nahlíženy touto optikou, jsou důležitým příspěvkem k teorii vizuality, dekonstrukci a nekonečnému znovu ustavování obrazu a jím reprezentované anebo vytvářené reality.

David Korecký, kurátor výstavy

Kurátor: David Korecký

Barbara Probst: Total Uncertainty / Úplné znejistění | dokument

Pondělí ZAVŘENO

Úterý–neděle 10–18

Čtvrtek 10–20

Vážení návštěvníci, poslední vstup na výstavu je možný nejpozději 30 minut před koncem otevírací doby.

Klub Galerie Rudolfinum

Koupit členství

Adresa

Alšovo nábřeží 12
110 00 Praha 1

Koupit členství